Ekologické a regenerativní zemědělství se v posledních letech dostává víc do hledáčku médií i veřejnosti. Mluví se o něm v souvislosti s klimatickou změnou, suchem, kvalitou potravin i budoucností českého zemědělství. Spolu s tím ale přibývá i spousta zjednodušení, polopravd a někdy i vyloženě zavádějících tvrzení. Typickým příkladem je debata o pšenici, lepku a kynutí těsta, která se nedávno přehnala sociálními sítěmi.
Najednou jako by „všichni věděli“, že z ekologické mouky těsto nekyně, že bez průmyslových hnojiv nelze vypěstovat kvalitní pšenici nebo že bio obilí je automaticky více ohrožené plísněmi. Takové věty působí na první pohled velmi přesvědčivě: jsou jednoduché, srozumitelné a dají se snadno sdílet. Jenže realita zemědělství je mnohem vrstevnatější.
Když složitá realita naráží na jednoduché soudy
To, jak dopadne bochník chleba nebo kynutý koláč, nikdy nezávisí jen na jedné proměnné. Do hry vstupuje odrůda pšenice, stav a typ půdy, průběh počasí v daném roce, způsob hospodaření na poli, mlýnské zpracování obilí, skladování i samotná práce pekaře s těstem. Redukovat to všechno na jediné vysvětlení typu „bio mouka = nekyne“ nebo „bez průmyslových hnojiv není dobrý lepek“ je pro debatu lákavé – vytváří to jasný, černobílý příběh. Zároveň to ale zkresluje realitu a zanechává ve veřejnosti pocit, že ekologické a regenerativní přístupy jsou nutně méně kvalitní nebo „méně funkční“.
Právě u pšenice se ukazuje, jak moc záleží na souhře faktorů. Kynutí těsta ovlivňuje nejen kvalita lepku, ale také typ a čerstvost mouky, množství vody, způsob zadělání, doba kynutí, práce s kváskem nebo droždím i zkušenost toho, kdo peče. V praxi tak můžeme mít ekologicky pěstovanou pšenici z dobře živené půdy, která dává mouku výborných pekařských vlastností – stejně jako můžeme narazit na mouku z intenzivního systému, která se nebude chovat tak „ukázkově“, jak bychom čekali.
Nic není černobílé – a právě proto je důležité vysvětlovat
Z pohledu krajiny a dlouhodobé udržitelnosti je způsob hospodaření klíčový. To, jak pracujeme s půdou, jak vracíme organickou hmotu zpět na pole, jak pestříme osevní postupy a jak se stavíme k používání průmyslových hnojiv a pesticidů, má přímý dopad na vodní režim, biodiverzitu i uhlíkovou stopu. Ekologické a regenerativní přístupy se snaží tyto dopady zmírňovat a hledat cesty, jak skloubit produkci potravin s péčí o krajinu. Je proto škoda, když se debata zúží jen na to, jestli „to kyne“, nebo „to nekyne“.
Většina mýtů nevzniká ze zlé vůle. Často jde o přirozenou reakci na nedostatek informací, o zkreslenou osobní zkušenost nebo o sdílení nějakého dílčího problému bez širšího kontextu. O to důležitější je trpělivě vysvětlovat, jak věci skutečně fungují, přiznávat i složitost tématu a nebát se říct „záleží na okolnostech“.
Debata o pšenici jako příležitost jít víc do hloubky
Nedávná diskuse kolem pšenice ukázala, jak silné emoce toto téma vyvolává – a zároveň, jak moc je potřeba mluvit o faktech. Pokud vás zajímá, jak je to ve skutečnosti s pšenicí z různých typů hospodaření, s lepkem, kynutím těsta i s otázkou mykotoxinů a plísní, doporučujeme k přečtení tento text, který se snaží tyto souvislosti rozebrat věcně a srozumitelně:
👉 „Kyne či nekyne: fakta a mýty o pšenici“
Bereme ho jako jeden z potřebných příspěvků do širší debaty. Ne jako definitivní „verdikt“, ale jako pozvání k tomu dívat se na zemědělství méně černobíle, více v souvislostech a s respektem k těm, kteří každý den hledají rovnováhu mezi péčí o půdu, produkcí kvalitních potravin a vlastním živobytím.
