Pole u sv. Prokopa – splněný sen Lady Jakubíkové

Splněný sen Lady Jakubíkové / Reportáž z pole u sv. Prokopa 

Tomáš Uhnák

Vystoupil jsem na zastávce metra Jinonice a prošel kolem nové bytové výstavby, fitness centra, památníku obětem první sv. války, minul jsem univerzitní a skladové komplexy a nenápadně se do toho všeho začínají objevovat šípky, ostružiny a různorodé geometrické útvary zoraných polí, které jsou narýsovány mezi rodinnými vilkami a blíže neidentifikovatelnými průmyslovými prostory.

Po výstupu do svahu se, zcela nečekaně,otevře zvlněná krajina s mnoha vrstvami, ve které se organicky prolínají zvuky a obrazy přírody a civilizace – nacházím se v přírodním parku Dalejské a Prokopské údolí. Ačkoliv horizont rámuje Barrandovské sídliště, je slyšet Pražský okruh, na obloze hlučí letadla, tak zároveň, když se člověk zaposlouchá, je slyšet subtilní hlas hmyzu, ptactva, podzimního listí šustícího a poletujícího prostorem. Kromě vrtulníku nade mnou přeletí bažant a vrány, poštolka jako upuštěná olovnice padá za myškou.

Jdu po louce s úchvatným výhledem a přicházím až k cca šedesátihektarovému poli, osetému ozimem. V dálce je vidět osoba, která uprostřed pole něco rýčem kope v hlíně. Je již pozdní podzim, ale přesto je na první pohled poznat, že pole, na kterém se tato osoba nachází, je v něčem jiné než to vedlejší. Rozdíl je ten, že je pokryto velice hustou a různorodou vegetací, sestávající z trávy, hořčice, svazenky a mnoha dalších rostlin. Nejprve mě přivítá velice přátelský pes, o kterém se později dozvídám, že je z nedaleké záchranné stanice, vzápětí mě vítá i Lada Jakubíková, která v minulém roce začala hospodařit na pozemku hl. m. Prahy, na Poli u sv. Prokopa.

Pole u sv. Prokopa v Jinonicích

Jakubíková vystudovala biologii, ochranu přírody a ekologii, posledních několik let trávila na ČZU na fakultě životního prostředí. Poměrně dlouho byla v kontaktu s magistrátním odborem ochrany přírody. Před rokem se dozvěděla, že magistrát má v plánu

vypovídat smlouvy se stávajícími zemědělci, kteří hospodaří na pozemcích hl. m. Prahy, a budou pozemky nabízet lidem, kteří chtějí hospodařit šetrným způsobem, v režimu ekologického zemědělství. Jakubíková využila této příležitosti, protože dlouho toužila mít k dispozici pozemek a hospodařit na něm, ale žádný dostupný najít nemohla. Tříhektarové pole, o které nyní Jakubíková pečuje, bylo původně pronajato místnímu zemědělci, smlouva mu však byla vypovězena. Ten důvod byl, že nepřistoupil na nové požadavky magistrátu, které obsahují například povinnost vytvoření remízků, sázení stromů, pěstování více plodin a další. Hned po převzetí pole Jakubíková odebrala půdní vzorky a provedla průzkum bezobratlých, obsah živin, celou sezónu zkoumala přítomnost motýlů a tyto detailní průzkumy hodlá opakovat každý rok. Nejen ona, ale i odbor pro životní prostředí a veřejnost tak bude mít srovnání, jak souvisí ekologický způsob hospodaření na půdě s biodiverzitou. Na závěry je sice zatím brzy, ale rozdíl v diverzitě nadzemní části byl vidět na první pohled oproti sousednímu poli.

Setí ozimu na poli u sv. Prokopa dětmi ze ZŠ Waldorfská

Protože je v Praze vysoká koncentrace koní, bude Jakubíková odebírat hnůj od jejich chovatelů. Na první pohled může vypadat jako velký luxus a nadstandard pěstovat na zemědělské půdě stromy, keře a remízky. Slouží však jako zdroj potravin jak pro lidi, tak pro ptactvo. Spolu s dětmi z nedaleké waldorfské školy plánuje výsadbu jabloní, hrušní, švestek, v momentě mé návštěvy právě kopala jámy pro mandloně. Chtěla by zkusit i fíky. S dětmi ručně vyseli obilí, které již bylo vidět. Obnovila starou polní pěšinu, která přirozeně propojovala les s loukou na kopci. Kvůli jejímu rozorání ji však nebylo možné využívat a pohybovat se volně krajinou.

Jakubíková mi vysvětlila, že není zemědělkyně a nepochází ze zemědělské rodiny. Pochází ale z vesnice a prostředí, do kterého se rozhodla vstoupit, jí není cizí. Jaká byla její motivace pro to, začít hospodařit? Ačkoliv je to velké životní rozhodnutí, tak si ke krajině a hospodaření vytvořila vztah díky jejímu studiu na ČZU a více než 15leté praxi v ekologii ochrany přírody. Již dlouhou dobu měla chuť angažovat se přímo v krajině jinak než výzkumem. Zázemí si teprve bude muset vybudovat, ale má dlouhodobý plán.

Jaké byly první dojmy a pocity, když poprvé přišla na pozemek? Prý si řekla „pane jo, to je velikánské“. Obávala se, že stav půdy bude tristní, ale když hrábla, tak sem tam nějakou žížalu našla. Od doby, co převzala pole a změnila způsob péče o půdu, pozoruje čím dál tím větší zlepšení, žížal je víc a víc. Protože se nacházíme v chráněném krajinném území a Jakubíková dokáže ocenit původní a vzácné druhy bezobratlých a rostlin, tak jim pomáhá vytvářet podmínky pro jejich šíření. Například typickou dřevinou pro tyto stráně je dřín, ale na území se moc neobjevuje. Jakubíková je tedy nařízkovala a vrací je do krajiny. Bude sázet staré odrůdy dřevin a chce se zasadit o návrat vlčince. Půda je vápencový spraš, což je ideální pro levanduli, která již v trsech lemuje jednu z cestiček na poli. Od místních zjistila, že v minulosti se na tomto místě pěstovaly jahody, tak je tam chce také vrátit. Časem by se na poli měla objevit i zelenina.

Podle Jakubíkové to je svého druhu experimentální pozemek, který magistrát cíleně vyčlenil ke zkoumání, zda tato forma hospodaření, kterou Jakubíková ponese, bude mít pozitivní vliv na krajinu, život přírody a lidí.

Len a mnohé další květiny sázené pro potěchu včel i lidí

Pokud jde o uživení se a finanční návratnosti, plánem je zatím zajistit obživu vlastní a vlastní rodiny a komunity lidí a až v druhé fázi zajistit odbyt, například skrze systém komunitou podporovaného zemědělství. Chce místním ukázat, že zemědělství může vypadat i jinak. Na místě byly po tisíciletí pole, byla to zemědělská krajina. Jakubíková chce ctít dějiny tohoto místa a navazovat na ně se sebevědomím a citem pro potřeby vlastní, hmyzu, rostlin. Ale i potřeby mikroorganismů, které nevidíme, ale vděčíme jim za život v půdě i nad ní. Jakubíková tak svou činností boří zavedenou hlášku, že v zemědělství dnes nechce nikdo pracovat. Dokládá, že když se zruší bariéry jako ta hlavní – přístup k půdě – a cíleně se nastaví vhodné podmínky a podpora, tak zájem je. I přes velké osobní nasazení a investice.

Text vyšel v Pražské Evvoluci 1/2020. Publikujeme s laskavým svolením redakce.